Na webu Lidovky.cz vyšel rozhovor o rumunské literatuře s Jiřím Našincem

V Lidových novinách vyšel u příležitosti Měsíce autorského čtení rozhovor s pedagogem KJBS Jiřím Našincem o rumunské literatuře.

Rumunské drama i film jsou stejně syrové, myslí si překladatel Jiří Našinec

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

BUKUREŠŤ/PRAHA Letošní Měsíc autorského čtení (MAČ), který má kromě Brna zastávky v Ostravě, v Košicích, ve Vratislavi a ve Lvově, představuje spisovatele z Rumunska. Jiří Našinec (1950) přeložil do češtiny na čtyřicet knižních titulů z rumunské literatury, ať psaných v rumunštině, ve francouzštině, nebo v moldavštině. Překládá klasiku i současné autory jako Aureliu Busuioc, Petru Cimpoeşu, Norman Manea, Nicole Rusu či Bogdan Suceavă.

LN: Do jaké míry navazuje současná rumunská literatura, tedy ta po roce 1989, na své klasiky typu Cioran, Eliade, Ionesco, Tzara?
Ionesco, Eliade a Cioran, „svatá trojice“ rumunského exilu, se sice dostali do popředí nakladatelského, čtenářského i badatelského zájmu hned po pádu Ceauşeskova režimu, kdy se kolem ní vytvořil hotový kult, mně však připadá, že jejich vliv autorů na rumunskou literaturu po roce 1989 byl paradoxně o poznání menší než v předchozím období. Vliv absurdního dramatu ioneskovského střihu lze totiž vysledovat už třeba v divadelních hrách někdejšího předsedy Svazu rumunských spisovatelů Dumitra Popeska z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Se zrušením cenzury po roce 1989 éra metaforického, náznakového divadla, jehož poselství musel vnímavý divák dohledávat sám, prakticky končí. Koncem devadesátých let totiž nastupuje nová dramatická generace, která se ubírá podobnou cestou jako současná rumunská kinematografie. Jde o realistické, syrové divadlo s nemnoha herci, určené pro malé scény; divadlo, které nevybíravými jazykovými prostředky poukazuje na společenské problémy současnosti…

LN: A Eliade, Cioran?
Pokud jde o Eliada, některé tvůrce, kteří vstoupili do literatury po roce 1989, jako Dan Stanca a Ioana Pârvulescu, nepochybně ovlivnilo, co hlásal: dialektika posvátného a světského, splývání reality se snem, přítomnost mytických schémat v současném desakralizovaném světě nebo motiv reverzibility času. A esejista Cioran, ve Francii někdy označovaný za Kierkegaarda pravoslaví, byl jako bytostný pesimista zabývající se otázkami zla, utrpení, sebevraždy, apokalypsy a podobně, osobnost natolik svérázná a rozporuplná, že jeho přímého následníka bychom hledali jen těžko. Tvarově se jeho knihám vzdáleně blíží esejistika filozofa a historika umění Andreie Pleşa, jehož Minima moralia si můžeme přečíst ve slovenštině.

LN: Poslední z té čtyřky je Tristan Tzara…
Jeho duch zatím nesměle postává za zavřenými dveřmi. Pokud je mi známo, nakladatelství Vinea, které se rumunskou avantgardou programově zabývá, vydalo v roce 1998 jeho Pětadvacet básní, a to je zatím vše. Negativní roli v přístupu k Tzarovu dílu možná poznamenalo i jeho angažmá v řadách Francouzské komunistické strany, kam vstoupil v roce 1947 a z níž vystoupil po maďarských událostech roku 1956.

LN: O čem píší dnešní rumunští spisovatelé?
Bezprostředně po revoluci byla patrná jistá nedůvěra k literární fikci. Větší zájem byl o literaturu faktu, deníky, paměti a vzpomínky politických vězňů, emigrantů či významných osobností meziválečného období, kteří byli za komunistického režimu upozaděni. Následovala mohutná vlna děl poukazujících na nezákonnosti předchozího období, vlna, která doposud doznívá. Současná literatura je tematicky i žánrově velice pestrá a velmi citlivě a pohotově reaguje na dění doma i ve světě. Například v románu Vlada Zografiho Vedlejší účinky života, jehož český překlad se v těchto dnech sází, najdeme ohlasy masových protivládních demonstrací v Bukurešti stejně jako ozvuky teroristických útoků v Bruselu či Paříži.

LN: Kolik titulů ročně je z rumunské literatury k mání v češtině?
Z rumunské literatury vychází ročně jeden až dva tituly, což je třeba ve srovnání s Polskem žalostně málo. Kořeny tohoto stavu je třeba hledat v minulosti, kdy sice existovalo jakési směrné číslo, kolika procenty by měla být díla vzniklá v „táboře míru a socialismu“ v překladové knižní produkci zastoupena, jenže Rumunsko bylo kvůli svému odtažitému postoji k Moskvě a priori podezřelé. Největší zásluhu na šíření rumunské literatury u nás má dnes nakladatelství Havran v ediční řadě příznačně nazvané Kamikaze. Proniknout do velkých nakladatelských domů s větší režií je skoro nemožné, protože u knih rumunských autorů se nedá očekávat vysoký prodej. Jedinou výjimku z poslední doby tvoří letošní vydání Eliadova románu Svatojánská noc v Academii.

LN: Kdo z jednatřiceti hostů letošního Měsíce autorského čtení stojí obzvlášť za pozornost? A máme jejich knihy v češtině?
Z jedenatřiceti hostů letošního MAČ jsou pro mě nejvýznamnějšími osobnostmi básnířka Ana Blandianová, známá i pro své neohrožené občanské postoje, a historik Lucian Boia, který programově pracuje na bourání sebestředných národních mýtů. Knižního vydání svých děl se u nás zatím nedočkali; ve slovenštině je dostupný Boiův velmi poučný spis Rumunsko – krajina na hranici Európy.

LN: Je třeba vyvolat jménem i někoho, kdo se na letošní MAČ nekvalifikoval?
Z autorů navrhovaných pražskou rumunistikou se během MAČ bohužel nesetkáme s představiteli rumunské emigrace, například Normanem Maneou, Bogdanem Suceavou, Dumitrem Ţepeneagem nebo Mateiem Vişniecem, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou dostavit. Výsledný seznam je ostatně dílem kompromisu, k jeho konečné podobě měli také co říct Slováci, Poláci a Ukrajinci, na jejichž území bude MAČ rovněž probíhat.

LN: Překládáte do češtiny i z moldavštiny, třeba knihy Aurelia Busuioca. Jaký je rozdíl mezi moldavštinou a rumunštinou?Moldavština je umělý konstrukt vytvořený na politickou objednávku pseudovědci z Moskvy a Kyjeva s cílem odnárodnit besarabské Rumuny. Za základ posloužil subdialekt z několika napůl poruštěných obcí na levém břehu Dněstru. Vytvářely se novotvary připomínající výrazy typu „čistonosoplena“ z dílny našich obrozenců a do tohoto ptydepe se zpětně překládala i díla národních klasiků. Ve spisovné podobě se ale jazyk, kterým se dnes mluví v Moldavské republice, od jazyka někdejší metropole nijak neliší. Odchylky od normy jsou patrnější ve venkovském prostředí, a to jak ve výslovnosti, tak ve slovní zásobě, dosud značně zaplevelené rusismy, které převažují i v moldavském argotu.

LN: A moldavská literatura?
Ta se od devadesátých let úspěšně snaží o synchronizaci s vývojem písemnictví nejen v Rumunsku, ale i v Evropě. Spisovatelé mají zpravidla dvojí občanství a jsou členy jak moldavského, tak rumunského Svazu spisovatelů a začínají se prosazovat i na Západě, zejména ve Francii, třeba Iulian Ciocan, Ştefan Baştovoi nebo Dumitru Crudu. Na rozdíl od sovětského období, kdy literatura v Moldavsku čelila socialistickému realismu únikem do minulosti, idealizací patriarchálního venkova a přebujelým lyrismem, ožívají v současnosti témata dříve tabuizovaná, jako jsou hladomor v letech 1946 až 1947, násilná kolektivizace, deportace nepohodlných osob na Sibiř a do Kazachstánu, likvidace intelektuálních elit, zločiny z doby kultu osobnosti. Patrný je i návrat k biblické inspiraci a kritika nešvarů, které s sebou přinesla „bezbřehá demokracie“ počátku devadesátých let: korupce, prostituce, narkomanie nebo obchod s bílým masem. Ve srovnání s literaturou vzniklou v Rumunsku mi současná rumunsky psaná moldavská literatura připadá zemitější a méně snobská; tematicky se navzájem prolínají.

https://www.lidovky.cz/kultura/rumunske-drama-i-film-jsou-stejne-syrove-mysli-si-prekladatel-jiri-nasinec.A190710_102257_ln_kultura_jto