Dnes vstupuje do sto prvního roku života slovinský spisovatel Boris Pahor, „svědek temných stran dvacátého století.“ Tohoto výjimečného člověka a skvělého umělce jsme měli vloni čest uvítat také na naší katedře.

https://plus.google.com/photos/113258347981137083466/albums/5830127215467646225

Panu spisovateli přejeme ještě mnoho let zdraví a kreativních sil, a překladatelům slovinské literatury do češtiny odvahu překládat jeho tvorbu.

Pro případné první seznámení s panem Pahorem a jeho tvorbou přikládáme odkaz na článek o něm a dva literární texty, vše v překladu našich studentů – článek a příběh Motýl na věšáku přeložila Eliška Bernardová, a fragment románu Hranice v přístavu Denis Ejubović.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Boris_Pahor

………………………………….

Hranice v přístavu

Překlad: Denis Ejubović

 

Matka se chová zvláštně. Mlčí uprostřed místnosti, jíž září okna, jako by ani nebyla jejich matkou. Jako by byla ženou v podzemním vězení, co ani neví, že jsou oni s ní. Nezlobí se, že se zatoulali. Dala Olgu spát a teď je sama se sluncem, co se utrhlo z nebes a doutná na dvoře. Neslyší, že pláčou, kvůli blížícímu se konci světa.

„Spát,“ řekla.

A byla rudou sochou v ohnivém světle – zatímco svlékala Evu, jakoby procházela ohněm. Rudé byly její tváře, rudé byly její ruce. Vše je rudé, i stůl i petrolejka na stole. Otevřely se dveře a před matkou se vynořila Mici. Nebyla tichá a klidná jako obvykle. Její oči byly veliké a vyděšené, kulaté a šarlatové od ohně v oknech. Hruď jí rozbouřeně dýchala a v rudém odlesku jí zneklidněly ruce.

„Paní,“ řekla. „Paní.“

A matka mlčela.

„Jaká hrůza, paní.“

Chodila kolem stolu, tlustý svitek černých vlasů se jí rozpletl a vysel na rameni. Kráčela kolem stolu a opakovala: „Paní, paní,“ přičemž vypadala jako by prchala před plameny, ale plameny už zachvátily i ji, i matku, a také Branka a Evu, co se opět oblékají a obouvají.

„Benzínem ho polili, paní.“

„Mami!“ vykřikl Branko.

„Vrata přibili, paní, aby lidé nemohli ven.“

„Mamííí,“ zaplakala Eva.

„A lidé vyskakují z oken, paní.“

Tou dobou, ale už oba utíkali; jen „ojoj“ zaslechli, když Mici vykřikla, a utíkali nahoru po schodech a dolů po ulici. Nad ulicí Commerciale nebyl večer. Požár nad střechami připomínal roztékající se slunce krvácející za soumraku. Tramvaj stála, stromy v Ralijově zahradě nehybně postávaly v rudém ovzduší. A oni běželi a drželi se za ruce a nad nimi nebem létali jiskry, přilétající z Oberdankového náměstí.

Jako bratr a sestra bez domova, jako sestra a bratr v Micině pohádce, které nenáviděla macecha, a otec chtěl opustit. Nevěděli, kam běží, snad jen směr znali, směr, ze kterého připlouvají jiskry, co vypadají jako světlušky.

Oberdankovo náměstí bylo plné lidí křičících v rudém světle. V okolí velikého domu tančili muži v černých košilích a řvali: „Viva! Viva!“ Pobíhali sem a tam a kývali hlavami a vykřikovali: „Eia, eia, eia!“ načež druzí odpovídali: „Alala!“

Trubky hasičů zatroubili do davu a nastal ještě větší zmatek, neboť černí muži bránili automobilům v příjezdu. Obklíčili je a lezli na ně a vytrhávali hasičům z rukou hadice.

„Eia, eia, eia – alala!“ křičeli a šíleli a kolem bylo čím dál tím více lidí. Celý Terst sledoval ten vysoký bílý dům, v jehož všech oknech zely plameny. Plameny jako ostré jazyky, jako rudé vlajky. Eva se přitiskla k Brankovi, když se v oknech velikého domu, uprostřed plamenů, objevily postavy, a jedna z nich vylezla na parapet a uskočila od rudých jazyků oblizujících okno. Eva se zatřásla a Branko se přitiskl k ní. „Eia, eia, eia – alala!“ zpívali muži s černými fezy; hasiči přesto natahovali dlouhé hadice a dav se rozestupoval. Proudy stříkaly vysoko a kvílely, syčící vodotrysky uprostřed šarlatového večera. Černí muži křičeli a dováděli jako Indiáni, co přivázali oběť ke kůlu a založili pod ní požár. Dováděli s praky a sekyrami v rukou.
Potom sekyra přesekla hasičskou hadici a proud se zastavil vysoko ve vzduchu, jako květ bezu, pozlacený ohněm. Nato květ spadnul a z přeseknuté hadice v hasičových rukách začala vyvěrat voda jako krev ze žíly.

Četníci tlačili lidi zpátky.

„Alou zpátky, alou zpátky,“ pravili.

A černí muži ještě více tančili.

„Hulváti,“ řekl muž z davu.

Eva a Branko byli malí a nerozuměli tomu, o čem si lidé povídají. Věděli, že hoří Národní dům, a že to, že jej zlí fašisté zapálili, není správné. Ale nevěděli, proč vojáci přišli z kasáren na Oberdankovo náměstí a jen stojí a přihlížejí. A přitom je častokrát ze zídky v ulici Romagna pozorovali, jak přeskakují příkopy a šplhají po dřevěné stěně. Proč tedy všichni jen přihlížejí, jak plameny polykají dům, který je tak krásný a vysoký? A stojí kolem fontány, kde normálně kočí napájejí své koně, a kde kočí teď nejsou. A proč hasiči nesmějí hasit? A proč vojáci přehlížejí černé muže, co odtahují hasiče, jakmile ti napnou plachtu a někdo z oken do ní skočí a poté se od ní vysoko odrazí, jako Branko, když se vrhá na matraci matčiny postele.

„Barbaři,“ zamrmlal muž z davu a Evě se zdálo, že ten hlas zná. A to i přesto, že kolem domu bylo stále více křiku a četníci rozzlobeně rozháněli masu lidí. Chvíli nato Evu sevřela silná ruka, a Eva se ještě více přitiskla k Brankovi.

Hlas řekl:

„Alou, domů!“

A tehdy si uvědomila, že ten hlas patří jejich otci.
………………………………..

Motýl na věšáku

Překlad: Eliška Bernardová

 

„Giulia!“

Otočila se pomalu, jako by překvapením ztratila všechnu sílu. Podívala se na učitele, lavice, které tajily dech; samovolně ohrnula spodní ret a mírně jej stiskla malými zoubky.

„Giulia!“, znovu rozčíleně zavolal, ale tím jménem, zdá se, nevolá ji, ale děvče, které jí bylo svěřeno v opatrování a které ona z nedbalosti ztratila. A otevřené okno vzadu je velkým rámem prázdnoty pro její drobnou postavu.

„Vieni qui,“ řekl a vypoulil oči.

Julka se pohnula, ale to už ji rozrušené prsty držely za ušní lalůček.

„Nechci slyšet ten ošklivý jazyk,“ řekl a chodil sem a tam před lavicemi a ucho táhl za sebou. „Nechci.“ Jeho hlas byl téměř zadýchaný. „Rozuměli jste, že nechci?“

Třída se upřeně dívala na něj a na Julku. A oči se pohybovaly pomalu, aby příliš rychlým pohybem nezvětšily její bolest pod jeho silnými prsty. Ale on se kolem ní točil jako chycený v začarovaném kruhu. Jako hlídací pes, který může kroužit jen v okruhu vymezeném řetězem.

„Sešity na lavici!“

Ale nikdo se nepohnul.

„Sešity na lavici, jsem řekl!“

Tu a tam se samovolně pohnula ruka, zatímco pohledy směřovaly na jeho upřené oči.

„Devo parlare soltanto italiano,“ řekla ústa pod úzkými černými knírky. Ale oči na něj byly upřeny nehybně, jako zkamenělé.

„Napište stokrát!“ zakřičel směrem k očím.

A ještě vykřikl:

„Napište tisíckrát!“

Ale řady očí se k němu pomalu přibližovaly v tichosti, která je jako těžké olovo všude kolem a v jeho ruce, v prstech, které tisknou Julčin ušní lalůček. A on je jako ve víru, který jej táhne ke dnu. A všechny ty oči jej stále více tlačí do víru.

„Ty, ty, ty,“ řekl a ustupoval před hluchým osidlem, které nad ním neslyšně krouží. A také sám už v něm celý krouží, protože už vleče Julku za pravé a zároveň i za levé ucho a odstrkuje ji a třese s ní, že si ani neuvědomí, že je u okna a tiskne její záda k dřevu, jako by ji chtěl shodit do prázdnoty, kam předtím letěla papírová vlaštovka. A vtom je opět uprostřed místnosti. „Ty, ty, ty,“ mumlá. A skloní se tak, že je jeho hlava skoro u hlavy její. Jako když rozzuřené zvíře na koridě sehne svou ozbrojenou hlavu. A takto ji postrkuje ke dveřím. K zárubni. K železnému háčku věšáku. A jeho čelo sklouzne po háčku, až ho to zabolí a zvedne hlavu. Hned jsou jeho ruce ještě neklidnější. Téměř se třesou, jako by našly východisko z víru dětských očí. A chvějí se, zatímco se dlaň dotkne železa a druhá ruka zdvihá Julku a zavěšuje její pevně spletené copy na háček.

Třída se zachvěla, jako když horečnatým tělem projede třas zimnice. Někde zaskřípala lavice.

„Silenzio!“

A stál uprostřed místnosti a rozrušeně dýchal, ukazováčkem si povoloval límeček, jako by ho kravata dusila.

„Uvidíme, jestli vás naučíme,“ řekl zadýchaně. A jakoby hledá přetrženou nit paměti. Je neuvěřitelně vzdálen lavicím, takže jej lavice nemohou slyšet. A stále víc a víc jsou vzdálené, lavice. Stále větší propastná prázdnota je mezi nimi, jen oči jsou stále všechny na něm, všechny na něm.

„Kde jsou sešity!“ vykřikl, aby unikl očím.

Ale oči směřují všechny k Julce. A všechny lavice zadržují dech, aby byly všechny oči ještě těsněji u ní. Jako kdyby z nich, z očí, měly každou chvíli vyplout dětské dlaně jako holubí perutě a měly zvednout její tělo a zmírnit její bolesti. Ale její oči jsou sametově a vlažně měkké, protože se její chodidla nedotýkají země. A růžová stuha, která svazuje copy, sedí na háčku jako motýl s rozevřenými křídly.